středa 16. srpna 2017

Jak jsem oznamovala ...

Máme tu další středu s ní další článek o miminku. Tentokrát se podělím jak jsem oznamovala tuhle novinku svým rodičům a také tatínkovi.

Jak už jsem zmínila v předchozím článku tak na nějaké velké připravování kolem oznámení dalšího člena rodiny nebyl čas. Po cestě na brigádu jsem se stavila v drogerii u stojanu s dárkovými předměty a vzala dva hrníčky a s nápisem babička a dědeček z internetu stáhla obrázek miminka a v kiosku na fotky ji upravila a rovnou dvakrát vytiskla. 


Doma jsem do hrnků udělala kafe posadila k němu rodiče a vrazila jim obálky s fotkou do ruky. Mamka obálku hned rozbalovala a táta ji se zájmem pozoroval místo aby se věnoval své obálce a svému hrníčku. Mamka vytáhla fotku a zahlásila "No nekecej já budu bába" zatím co táta stále zaujat situací se zcela "přítomně" zeptal "A od koho?". Táta se konečně ujal své obálky a mamka začala vytvářet seznam co všechno nemáme a musíme sehnat načež se zhruba po pěti minutách zasekla a zeptala se, zda se jedná o letošní listopad. Zmateni ale šťastni se odebrali. Táta si jako sváteční pijan došel pro pivo, mamka začala obvolávat své kamarádky aby se pochlubila.




Na oznámení přítelovi jsem si musela ale dlouhé dva dny počkat. O víkendu měl naplánovanou akci s kluky spojenou i s oslavou narozenin. Vidět jsem se měli až 1. května na naše výročí a já si celou dobu v hlavě přehrávala možné scénáře jeho reakcí. Přes známou jsem sehnala těhotenské tričko s obrázkem nožiček a textem "Vyrobeno z lásky" do ruky jsem vzala fotku z ultrazvuku a vyfotila se s ní. K  výročí jsem pro něj měla připravenou foto knihu za celý společný rok a tak jsem na poslední stránku vlepila obálku a do ní fotku vložila. 


Nervní jsem byla už od rána a chtěla jsem to mít už vše za sebou. Přítel trval na tom, že si dárky vyměníme ještě před plánovanou večeří a sám se vytasil s taštičkou od Pandory. On hlavní nepřítel davového šílenství, dlouhatánských front a hlavně cen za dané kousky šel a koupil mi přívěsek na můj náramek. 


Nevím proč, ale ještě víc jsem znervózněla když jsem v porovnání k tím přívěskem předávala foto knihu. Listoval si v ní a já si pořád říkala, že vypadá zklamaně, že je to jen foto kniha. Pak dolistoval na poslední stranu s věnováním a povídá "Jsem si úplně říkal, že na té poslední stránce bude ultrazvuk" já ho vyzvala ať ještě otočí stránku a on po mě švihl očima. Otevřel obálku a tahal fotku. Když zahlédl že jsem na fotce já ozvalo se nenápadné oddechnutí, které následovalo ztuhnutí, údiv a zvolání "Ty vole!"
 Chvilku těkal očima z fotky na mě a zpět načež se zeptal "My budeme čekat miminko?" Zmohla jsem se jen na hlesnutí, že už ho čekáme a dál sledovala co se bude dít. V dalších deseti minutách se střídalo ticho s výkřiky "ty vole" a občasnými otázkami typu: Co budeme dělat? Můžu ale chodit hrát airsoft? Je to moje? Bude to kluk?


Reakce byla dost rozpačitá, ale hold nejsme v americkém bijáku. Stejně jako moje mamka ale hned začal žhavit telefon a šířil novinku dál. Z večeře toho chudák moc neměl. Byl tak vyjukaný, že do sebe jídlo prakticky tlačil a mezi sousty dál tiše drmolil již několikrát zmiňované "ty vole".

Nebudu Vám nic nalhávat čekala jsem lepší reakce, ale já sama jsem ji asi neměla taky nijak úžasnou. Uvidíme zda třeba v budoucnu budou reakce lepší...







2 komentáře:

  1. Krasna clanok, vymyslela si to krasne, reakcie tvojho okolia podla mna boli primerane soku, ked to vôbec necakali :-) No v tych filmoch je to ukazkove, podla mna trosku mimo reality, no je to len film :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tyhle reakce mi náhodou přijdou dobrý, takový upřímný, ne jak v bijáku, kde všichni pištěj a objímaj se :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za každý Váš komentář..