Přítel ji propašoval k nám domů. Mamka je totiž
na kočky alergická a přece nemůžeme nechat nebohou číču někde venku na sněhu.
Celý včerejší večer jsem byla pro mou drahou polovičku tak trochu vzduch.
Nekonečné hodiny vydržel rozplácnutý na koberci jako vorvaň na pláži a šišlal
na Ozinku jako na malé děcko. Celou noc ji chodil pravidelně kontrolovat, přičemž
se pokaždé nezapomněl přetáhnout o peřinu, ve které měl zamotané nohy. Pokaždé
také rozsvítil hlavní světlo a začal na kočku mluvit ve výškách jako by ke
všemu byla ještě hluchá. Několikrát ji také dotáhl až do postele, což nesnáším
kvůli chlupům a pak taky proto, že Ozinka vrní ve vysokých decibelech a to se
nedá ani se špunty do uší. Kočku jsem vykázala zpět do krabice a ona se mi
pomstila pravidelným desetiminutovým mňoukáním. Díky bohu za Make up Cover od
Dermacolu a jeho nadání maskovat kruhy pod očima.
Dneska byla celý den sama doma jen s nic netušící
mamkou. Starostlivý přítel o ní mluvil nepřetržitě v práci a měl starost,
zda se dokáže sama překulit na druhý bok či si dojít na kočkolit. Já trnula
hrůzou, zda mi neoznačkuje koberec nebo nezničí broušením drápků skříň, postel
či křeslo.
Už při otevření dveří bylo jasno, že číča měla pré. Odér, který se linul po celém pokoji, značil
cosi nepříjemného. A taky, že ano. Milá nemohoucí číča se mi pomstila a nechala
mi velký nevonící dáreček na mém novém povlečení.
Konec cukrování mého přítele s Ozinkou.
Tentokrát jsem středem pozornosti já a můj hlasitý řev. Přítel kmitá po pokoji, převléká peřiny, pere
a vaří pudink, aby si mě udobřil.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za každý Váš komentář..