Čas letí...

Včera jsem ve svém fotoarchivu hledala ilustrační fotky pro připravovaný článek. Fotka, kterou jsem vybrala letos „oslaví“ osmé narozeniny. To ten čas letí, napadlo mě ve chvíli, kdy jsem fotku stahovala do článku a tím to haslo.

Jenže pak jsem ležela v posteli a snažila se usnout, zatímco přítel sledoval nějakou přiblblost o mimozemšťanech, když se mi z podvědomí vynořila představa související s časem.

Myslela jsem na fotku, kde mi bylo sedmnáct a mě to přišlo jako včera, jenže není, je to osm let a uteklo to rychle. Za pět let mi bude třicet! Ve třiceti jsem měla už být nejméně sedm let vdaná a doma jsem měla mít minimálně jedno dítě ve věku pěti let. Takový byl plán a možná tak trochu sen když mi bylo sedmnáct.

Najednou jsem ve věku kdy část těchto plánů a snů měla být splněna a není to tak. Neděsí mě to. Najednou mě začalo děsit, jak to bude vypadat do budoucna. Co když nic z toho nestihnu do třicítky? Co když se za dalších pětadvacet let zase večer v posteli zamyslím a uvidím další hrůzu nahánějící představu, která by ovšem mohla být realitou? Realitou kde mi bude padesát, nebudu vdaná (což není taková hrůza) a co hůř budu bezdětná. Co když každé ráno budu vstávat bez cíle, protože nebudu mít práci? Co když budu nějak nemocná, nebudu se o sebe moct sama postarat a bez cizí pomoci se sama neobrátím ani na posteli? Dobře možná mě tohle v padesáti nečeká ale co když o pár let později ano. Budu nemohoucí sedmdesátnice, která část dne promrhá cestou přes ulici do sámošky pro rohlíky, budou mě trápit bolesti zad (což už mě trápí teď) a kloubů a budu ráda, když mě nějaká omladina pustí v autobuse sednout.

Abych to uvedla tam, kam chci, musím říct jasně, že se nebojím stárnutí ale toho, že až budu ve věku své babičky, že se o sebe nedokážu postarat, bude ze mě nemocná osoba na lůžku a budu pro ostatní přítěží. Tahle představa mě děsí.

Možná bych měla po večerech přestat fantazírovat do budoucna a začít teď a tady hned žít, abych se nedivila, jak dalších osm let rychle uteklo. Ale myslím, že ať budu žít každý den naplno nebo ne uteče to stejně rychle.

Přemýšlel jste o tom taky někdy někdo? Nebo mám nějaké slabé období a všechno si moc beru?