Představte si, že
najednou zapomenete deset let Vašeho života. Je ztráta paměti to nejlepší co by
Vás mohlo potkat? Těmito slovy ve zkrácené podobě už nějakou dobu prezentují v rádiu
novou knihu Liane Moriarty Na co Alice zapomněla. Reklama vzbudila můj zájem a
tak není vyloučeno, že si v dohledné době knihu pořídím. Než se ale začtu
do příběhu Alice, rozhodla jsem se zamyslet, o co všechno bych přišla, kdyby mi
právě dnes zmizelo posledních deset let života. Byla by pro mě ztráta paměti
jako dar z nebes nebo spíše trestem?
Zpátky o deset let….
Za čtyři měsíce mi bude
sedmnáct! V sedmnácti toho člověk prý zažije nejvíc! No jo, ale to se týká
jen těch oblíbených a hlavně hezkých holek. Já nejsem hezká ani oblíbená. Ba
ne, na střední jsem si za ty dva roky našla pár kamarádek a ani jedna se
nepovyšuje a neuráží mě. Mimo školu spolu moc času netrávíme. Adéla hraje
závodně basket a tak je samý trénink a Ivet bydlí skoro u Prahy a má plnou
hlavu nějakého místního kluka. Ach jo! Já chci taky s někým chodit. Skoro
všechny spolužačky už mají kluka a já se nedostala dál než k líbání. Třeba
ale potkám v sobotu na disce toho kluka co ho znám z oslavy Silvestra..
Současnost…
Chybí mi deset let
života a vzpomínek. O co všechno jsem přišla a co je jinak než jsem si
plánovala v sedmnácti?
Mám dlouhé tmavé vlasy
a o deset kilo víc. Ta barva se mi líbí víc než moje počůraná sláma, ale ty
kila jsou pro mě tedy šok. Bydlím u rodičů a můj prst nezdobí žádný prstýnek.
Nejsem tedy vdaná, jak jsem si myslela a podle množství kosmetiky, oblečení,
kabelek a bot usuzuju, že nemám ani dítě, které by mělo podle mého plánu za
nedlouho slavit druhé narozeniny. Nemám ani přítele, oproti situaci v sedmnácti
tedy žádná změna!
Byl můj život celých
deset let tak smutný nebo jsem byla i šťastná? Na co jsem tedy zapomněla?!
Všechny moje lásky!
Zmizela vzpomínka na
první rande, první sex i na celý vztah s klukem ze Silvestra, který skončil
špatně. Jsou fuč i vzpomínky na všechny ostatní vztahy. Nepamatuji si ty krásné
chvíle, kdy mě každý z nich objal a řekl „Miluju tě“ a nepamatuju si ani
tu nekončící bolest, když mi postupně každý z nich zlomil srdce a odešel
za jinou.
Škola, maturita a
zaměstnání…
Nevím, že první rozchod
byl pro mě takový otřes, že jsem nedokázala sedět ve škole a radši jsem chodila
za školu a toulala se po okolí. Všechno skončilo nekvalifikací, nepřipuštěním k maturitě
a reparátem. To že mám dokončené vzdělání je zásluhou mých spoužáků, kteří to
se mnou nevzdali. Jaké a vůbec kolik zaměstnání jsem od ukončení střední školy
vystřídala je záhadou…
Cestování…
Miluju cestování, bylo
tomu tak vždycky. Opravdu jsem ale byla jen v Itálii? Jistě, že ne. V deseti
letech, které mi chybí je i vzpomínka na pocit, který jsem měla když jsem
poprvé viděla Eiffelovu věž. Nepamatuji si, že mě Paříž okouzlila natolik, že
jsem se tam o šest let později znovu vrátila. Nevybavuji si vůni květin v parku
v Holandsku, bláznivého ožralu na kole v Dánsku, klášter v Bavorsku,
skalní hroby v Turecku ani tu nejkrásnější dovolenou v Tunisu.
Koncerty a jiné akce
Mým vzorem a idolem
byla Natalia Oreiro. Už dávno nezpívá. Kdo ji tedy nahradil? Lady Gaga? Kdo to má
být? Ne opravdu si nepamatuji, že jsem se vydala sama na koncert do O2 areny a
že při promu na začátku koncertu jsem zapomněla dýchat a ve chvíli kdy se
objevila silueta zpěvačky jsem začala brečet. Lord od the dance v Praze?
Odcházela jsem s pocitem, že kdybych ten večer umřela tak jsem umřela šťastná.
Ten pocit si ale nepamatuju!
Kamarádi a rodina
Toho kluka co tvrdí, že
je můj nejlepší kamarád považuju za blázna! Nikdy jsem ho neviděla. Blondýna co
mi říká můj blbečku, mi přijde dost oprsklá a ke všemu je mladší. Vždyť já měla
vždycky starší kamarády.
Moje sestra bydlí s chlapem,
který není ten, co si ji bral, když mi bylo sedm. A ta oprsklá blondýnka s účesem
na kluka je opravdu moje neteř? Hej cože! Já mám neteře dokonce dvě!
Babička, strýc,
milovaný děda. Ti všichni už tu dávno nejsou. Co se stalo a stačila jsem jim
všem říct, že je mám ráda?
Řidičák, blog a youtube
V peněžence mám
řidičký průkaz, ale nepamatuju si, že jsem dělala autoškolu a nepamatuji si
důvod, o kterém všichni mluví, proč se bojím řídit.
Před třemi lety jsem
založila blog a youtube channel. Mám přes dva tisíce odběratelů, kteří mě
zahrnují krásnými vzkazy, a já si nevzpomínám, co mě přimělo k tomu abych
se ukazovala na internetu. Vždyť já jsem přeci tichá ušlápnutá a nevěřím si. Než
abych prošla kolem party kluků sedících na lavičce, radši obejdu celé náměstí.
Co se v těch deseti letech stalo tak zásadního, že jsem si začala vylévat
srdce na blogu a volný čas trávím natáčením vlastního obličeje na kameru a
následně to zveřejňovala na internetu?
Je ztráta paměti to
nejlepší co by mě mohlo potkat?
Jednoznačně ne! Když se
mě v sedmnácti ptali, jak se vidím za deset let, tvrdila jsem, že budu
vdaná a budu mít už nejmíň jedno dítě. Deset let je pryč a já nejsem vdaná a
nemám děti, ale přesto nelituju jediné chvíle. Zažila jsem několik okamžiků
naprostého štěstí a zažila i chvíle kdy jsem si přála umřít, ale každý tenhle
okamžik mi něco dal a tak ovlivnil mé další jednání a změnil i celkové vnímaní
života. Díky rozpadlým vztahům vím, že i když Vás někdo miluje, neznamená to happy
end jako v telenovele. Už vím, že věta „Čas všechno zahojí“ je lež,
protože bolest z odchodu blízké osoby prostě nedokáže zahojit ani čas.
Deset let života mi přineslo zjištění, že největší a nejlepší dárky se nedají
koupit. Říct někomu mám tě rád, pomůžu ti, věřím ti, děkuji, dneska ti to
sluší, je zadarmo a zároveň k nezaplacení.
A co Vy a ztráta paměti?
Byla by to pro vás výhra nebo stejně jako pro mě spíš trest?
Veru, napsala jsi to tak krásně.. jsem tu u toho brečela :( Přesně jak říkáš, všechno tě někam posouvá a dál ovlivňuje tvé jednání, takže nemá cenu litovat a nad něčím z minulosti si lámat hlavu.. je to tak, protože to tak být má.. :)
OdpovědětVymazatJé Klárko to jsem tě nechtěla rozbrečet :-* Moc děkuju za pochvalu
VymazatNádhera, Veru, takhle krásně sepsaný a procítěný článek, to žádná jiná "blogerka roku" nevyplodí..
OdpovědětVymazatZuzanko, děkuji! Vyrazila si mi svým komentářem dech a vehnala slzy do očí. To je jedna z chvílí proč bych nikdy nechtěla zapomenout :-*
VymazatVelmi krasne napisany clanok,taky uprimny zo zivota...akokeby som sa aj ja v nom videla.... A celkovo sa mi tvoj blog paci a si sympaticka holka :-)
OdpovědětVymazatDěkuji za pochvalu, jsem ráda, že článek dokázal oslovit a někdo se v něm i vidí.
VymazatAhojky, článek je moc pěkný, vážné se mi moc líbil. A o co bych přišla já za posledních deset let? Je mi 32, takže od 22.. nejlepší poslední tři roky vysoké školy, které jsem si po rozchodu s klukem hodně užívala, několik krásných dovolených a výletu, první a zatím i jediná práce, některé kamarádky, koupě a zařizování svého bytu a hlavně 8 let se svým teď už manželem, požádání o ruku, naše (pro mně) nejúžasnější svatba a teď i snažení o miminko. Ano, před deseti let jsem si představovala, že už budu mít domeček a alespon dvě děti, což zatím není, ale vše snad ještě bude...
VymazatVerů, musím konstatovat, že jsi napsala naprosto úžasný článek. Najde se v něm snad každý či každá.
OdpovědětVymazatTvůj styl psaní mi sedne. :-))
Eriko nezbývá mi než zase poděkovat. Mám pocit, že tyhle články ze života, ne že bych jich tu bylo mnoho jsou tak nějak nejvíc oblíbené.
VymazatVeru moc hezky sepsany clanek ve kterem se i trochu vidim,i kdyz sem tedy skoro o tri roky mladsi..ten plan mam stejny jako ty jsi mela..tak uvidime co me ceka v sedmadvaceti,ano clovek je jednou dole a jednou nahore,ale vymazat 10let?to rozhodne ne,chybama se clovek snazi ponaucit.takhle by to ale neslo..kazdopadne ti Verunko preju aby se Ti darilo co nejvice to jde,tenhle clanek se ti moc povedl:)
OdpovědětVymazatMoc děkuju za pěkný komenetář a za pochvalu. Přeji ti aby se tvé plány staly skutečností a kdyby náhodou ne, aby si byla i přesto šťastná :-)
Vymazat