Háj Božích Muk

Před třemi a půl lety jsem začala pracovat v hodinářství - zlatnictví v Benešově. A tam jsem ho poznala. Chodil pravidelně na pár slov a nikdy se nemračil. Říkali jsem mu kouzelný dědeček.  Pan Antonín Bareš měl velké srdce. Tehdy mu bylo osmdesát sedm let a často vyprávěl jak objevil ve Vestci kde bydlel pramen, který nechal posvětit a postavil u něj altánek, aby si každý poutník, jako on říkal, mohl odpočinout a svlažit vyprahlé hrdlo. 

Jenže on neusínal na vavřínech a snil o vybudování stromořadí s Křížovou cestou na jejímž konci by byla rozhledna. Nezůstal jen u snů. Za ty tři roky co k nám do obchodu chodil se mu to opravdu povedlo. 

 K původnímu pomníčku, který také nechal vybudovat, altánku a studnou ukrývající svěcený pramen pak přibylo stromořadí národních stromů. Každou lípu někomu věnoval a nese tak jméno svého majitele. I já tam mám svou lípu. 

Spolu s budováním Křížové cesty vyrostla na jejím začátku i kaplička a na jejím konci malá rozhledna, které většina škodolibě říká posed. Ať už tedy rozhledna, vyhlídka nebo posed, do krajiny se z ní opravdu rozhlédnete.

Za ty léta co k nám do obchodu chodil na kus řeči jsem si ho velmi oblíbila. Bylo to vzájemné. Pan Bareš se označil za mého adoptivního dědečka, hned poté co zjistil, že sama už žádného dědu nemám. Moc rád psal dopisy a básně, několikrát v roce mi napsal jen tak pro radost, pravidelně psal k svátku či narozeninám ale i k Vánocům a Velikonocům. 

Před pěti dny si ho Otec nebeský (jak mu říkával) povolal k sobě. Nezanechal tu jenom nádherný Háj Božích Muk kam lidé chodí odpočívat, ale hlavně svou  rodinu včetně třinácti vnoučat a třech pravnoučat a nespočet dalších lidí, včetně mě, kterým přinášel radost. Jsem vděčná, že jsem mohla poznat člověka s tak velkým srdcem a nikdy na něj nezapomenu.

*Kdyby někdo z Vás měl cestu kolem, tak se určitě v Háji Božích Muk alespoň na chviličku zastavte. Najdete ho zde.