Jaký byl můj porod

Když jsem se vrátila před půl rokem z porodnice dostala jsem krom Vašich gratulací i několik dotazů zda natočím o svém porodu video. Natočila jsem ho ještě v šestinedělí a to celkem třikrát a nejsem spokojená ani s jednou verzí. Možná až budu mít větší klid kolem domu tak si k tomu sednu znovu a pokusím se natočit verzi číslo čtyři. Dnes jsem tu se článkem na tohle téma, protože tak nějak vnitřně cítím, že do klávesnice se mi průběh té velké události bude cvakat lépe. 

V úvodu bych chtěla zmínit, že to je pro někoho velmi choulostivé a osobní téma. Můžu odpřísahat, že 100 maminek bude mít 100 různých pohledů a 100 různých příběhů a mě osobně by nenapadlo některé psát, že takhle to být nemělo nebo že já bych tohle neudělala. O to samé prosím Vás. Nepatřím mezi tu skupinu která by nejraději rodila doma bez všech vychytávek a léků, nebo si pak brala domů placentu abych si z ní nechala udělat vitamíny. Nikoho nesoudím za jeho rozhodnutí a tak nechci ani já sama být souzena za ty má.

Teď už k samotnému porodu a tomu co ho předcházelo. Spousta mých kamarádek rodila v rozmezí srpen - listopad, kdy jsem i já měla termín. Nevzpomenu si na jedinou z nich, která by rodila déle než 7 hodin od prasknutí vody či první kontrakce. Vzpomínám si na chvíli kdy jsem u pořadu Malé lásky Lukášovi říkala, že všechny to mají rychle za sebou a já tam určitě budu celý den. Zlatý oči!

Bylo pondělí 27. listopadu a já se ve čtyři ráno probudila. Bylo mi vedro, bolela mě záda a byla jsem neklidná protože mě následující den čekala další kontrola a já se bála, že si mě tam nechají a budou chtít vyvolávat. Věděla jsem, že sice prvorodičky nechávají přenášet, ale podle posledního nálezu to na porod moc nevypadalo. Doktorka dokonce "žertovala" že to na porod nevypadá ani v příštím měsíci. Ležela jsem v posteli a plánovala jak vstanu a konečně nachystám oblečení do porodnice pro miminko. Měla jsem několik variant a všechny byly naházené v jedné krabici. Říkala jsem si, že to napytlíčkuju podle velikostí aby pak Lukáš věděl kam sáhnout. 

Na hodinách bylo pět minut po sedmé a mě píchlo v boku, jako kdyby mi tam někdo vrazil nůž. Byla jsem si na 90% jistá, že mi praskla voda. Pomalu jsem vstala a vydala se do koupelny. V půlce schodů už jsem si byla jistá na 100%. Trochu se mě začala zmocňovat panika, ale zároveň jsem se okřikovala ať toho nechám, že to nebude tak rychlé. Vlezla jsem do sprchy, umyla si vlasy, oholila si nohy abych tam nedělala ostudu, připravila tašku do porodnice a oblečená se vrátila do pokoje. Lukáš na mě rozespala mžoural co se děje a já jen pokrčila rameny a řekla "Budeme mít miminko".. Pokýval hlavou, položil ji zpět na polštář a spal. Po třech minutách mu to asi došlo vystřelil z postele s křičel "Už?!"

Do porodnice jsme přijeli v devět až do čtvrt na jedenáct jsem seděla na chodbě než mě vzali na první vyšetření, kde mi dělali ultrazvuk a zkoumali tekutinu na poporodních vložkách. Vlastně mi sdělili., že jsem stále zavřená, mimčo má ještě nějaký ten bazének a já jsem nejspíš úplně blbá protože nešlo o plodovou vodu ale počůrala jsem se. Nenechala jsem se odbýt a trvala na svém. Dostala jsem tedy pokoj nedaleko porodního sálu, oběd a Lukáše poslali domů.

Byla jsem na pokoji sama, doktoři i sestry se starali o maminky, kde už nějaký ten nález byl a mě bylo neuvěřitelně smutno a chtělo se mi brečet. Od pěti večer jsem konečně měla kontrakce... Nepravidelné v rozmezí 7-5 minut. Co dvě hodiny absolvovala kontroly, nutno říct, že dost bolestivé. Do půlnoci kdy mi sestra dala injekci abych si prý odpočinula, že stejně to k porodu není jsem se neotevřela ani o centimetr.  

Na hodinách bylo zase sedm a já pořád nerodila. Injekce proti bolestem nepomohla a já už přes 24 hodin nespala. Na pokoji se mi střídala jedna maminka za druhou a já si připadala jako Rachel z Přátel. Dokonce jsem tam měla i maminku, která kontrakce prožívala stejně jako Janice.

Další vyšetření a zase žádná změna. Došlo tedy na vyvolávačky a další bolestivé vyšetření. Kontrakce pořád nepravidelné a už jsem ani nevěděla kdy naposledy jsem cítila nějaký kopanec nebo pohyb, ale podle monitoru bylo miminko v pořádku. Byla jsem neuvěřitelně unavená, vynervovaná a hladová. Přála jsem si alespoň na chvilku usnout. Místo toho následovalo další vyšetření a povel abych napsala Lukášovi. V jednu hodinu jsem absolvovala přípravu a přesun na porodní sál. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem ani neměla sílu stisknou ruku v pěst natož drtit ruku Lukášovi. Bylo mi zle a byla jsem hrozně oteklá. Měla jsem děsnou žízeň ale směla jsem cucat jen navlhčenou plínku, prý kdybych musela na akutní císař. 

Bolest byla větší a větší a já se nemohla chytnou s dýcháním. Buď jsem dýchala moc nebo málo a začalo brnění nohou a rukou. Sestra se moc snažila mi vysvětlovat znova a znova jak dýchat, ale úplně zbytečně. Zvracela jsem. Misku na zvracení mi držel Lukáš a mě bylo neuvěřitelně trapně, že mě vidí zvracet. Sestra sice říkala, že je to běžné ale to na trapnosti nic neubralo. Jako spásu mi nabídla epidural a já doufala, že pomůže. Do klubíčka mi sice museli pomoct, ale napíchnutí se zdařilo a hned po spuštění dávky bolesti zmizeli. Chtěla jsem spát, ale sestra neustále vyžadovala mou spolupráci při vyšetřeních. Než dokončila vše co chtěla utekla hodina a epidural přestal fungovat. Škemrala jsem ještě o trochu ale měla jsem smůlu. Dostavil se konečně doktor, který měl vést porod. Myslela jsem, že mě šálí zrak. Přišel mladý hezký kluk tak v mém věku a já měl chuť srazit nohy k sobě, seskočit dolu ze stolu a říct, že tady nerodím. Bylo mi zase trapně. 

Konečně jsem dostala povel k tlačení. Po 32 hodinách od prasknutí vody jsem se dočkala svolení tlačit. Snažila jsem se, chtěla jsem to mít už za sebou. Jenže jsem nevěděla jak tlačit. Chytře jsem si totiž našla v nějakém "odborném" článku že při rození dětí nejde o stejné tlačení jako když jdete na WC. A tak jsem pořád tlačila ale úplně špatně. Po třetím neúspěšném tlačení na mě asistentka houkla ať zatlačím jako na záchodě a já se konečně chytla. Jenže zase mi nestačil dech a tak jsem dostala kyslíkovou masku a po dvaceti minutách tlační a výhrůžky, že vezmou kleště jsem konečně vytlačila Adélku ven. Měla kolem krku šňůru a měla neuvěřitelně šišatou hlavičku až jsem se lekla. Byla modrá, ale plakala. Nabídli mi, že ji na mě položí ale já necítila ruce a zase se mi chtělo zvracet. Lukáš odešel se sestrou a během šití se vrátil i s tím naším uzlíčkem, kterému kvůli šišaté hlavě ani nešla nasadit čepička.

Šití už pro mě byla procházka růžovou zahradou. Byla jsem ráda že už je ta bolest pryč a já mám vytouženou holčičku. Dokonce jsem prohodila k doktorovi zda ten háček kterým mě šije má ze sady malý rybář. Smál se a říkal ať nevtipkuji, jinak to bude mít křivý.

Pak následovaly jen dvě hodiny na poporodním a převoz na pokoj. To už ale za popisování nejspíš nestojí a tak se tu s Vámi pro dnešek rozloučím.