Dnešní článek je jasným důkazem jak dlouho mám vždy rozepsaný článek než se dokopu ho dopsat a uveřejnit. Je začátek září a můj dnešní článek začíná slovy
Na tuhle chvíli jsem se těšila tak strašně dlouho. Je čtvrtka dubna. Pořád ještě nemáme hotovou koupelnu ani střechu, ale i tak jsem spokojená. Dům jsme kupovali na přelomu listopadu a prosince. Prohlídka byla koncem září a pršelo. I když zvonička za plotem vypadala pochmurně a v kombinaci s kapličkou jen pár metrů od našich vrat to tu spíše připomínalo hrobníkův dům, já se zamilovala.
Spousta lidí kterým jsem dům na fotkách realitky ukazovala řekla nic moc, ale já se modlila aby to klaplo. Já už se tu totiž viděla. S kávou, knížkou a kočárkem, jak sedím na terase a užívám si první sluneční paprsky. Ok! Nesedím na terase, protože jsou tam vyskládané tašky a kočárek jsem nechala pod pergolou ve stínu zatím co já sedím na schodech u branky kde na mě praží sluníčko a píšu tenhle článek. Ale mám tady tu kávu a taky knížku, kterou jsem ještě neotevřela.
Je tu ještě spousta práce, ale když svítí sluníčko tak se hnedka zdá všechno lehčí. V tuhle chvíli se pokládá dlažba v koupelně a ačkoliv bych měla být naštvaná, že nám chybí dva balíky obkladů a tím se to zase protáhne, tak nejsem. Je to naše! Můžeme si to tu udělat podle svého a nikdo nám do toho nebude moct kecat. No, budou nám do toho kecat, ale my si to stejně uděláme podle sebe. Stejně jako to bylo s koupelnou. Vana byla jasné rozhodnutí už na začátku hledání domu. Nejenom, že konečně budu moct vyzkoušet všechny ty nasyslené pěny do koupele, ale taky kvůli miminku. Každý druhý den napouštět vaničku, pak jí vylívat a vymývat je otravné.
Ze strany naší rodiny se sice párkrát objevilo slovo sprchový kout, ale na to já nereagovala a Lukáš vždycky vrtěl hlavou, že ne. Když se do toho ale vložila jeho rodina a začala o sprcháči, tak začal podléhat. Bylo to zrovna uprostřed prodejny Siko kde jsme se marně snažili sehnat vanu v rozměru 120x70cm. Ano je malá, ale mimču to stačí a my se stejně budeme víc sprchovat. Nerada dělám veřejné scény a tak jsem se při debatě o sprchovém koutě vypařila a šla koukat na kuchyně. V autě jsme se pak pohádali, já nasadila terapii tichem a Lukáš večer objednal přes stránky vanu, umyvadlo i skříňku.
Kam tím mířím? Nenechejte si opravdu do ničeho mluvit od ostatních. Poslechněte si třeba jejich názor ale nakonec to udělejte tak jak to cítíte. Jako to máme my s koupelnou nebo s tímhle celým domem. Všichni říkali že je drahý a né moc pěkný. Já v něm ale viděla místo kde v klidu vychovám svoji holčičku. Kde mě v létě budou budit paprsky sluníčka pronikající skrz střešní okna a kde skrz dveře na terasu v zimě budu koukat na padající sníh (když se poštěstí). Místo kde u snídaně budu skrz otevřené okno koukat na zvoničku, která už dávno nezvoní a leckomu přijde morbidní, ale já ji spolu se zátiším studny a okrasné trávy považuji za romantickou.
Na tuhle chvíli jsem se těšila tak strašně dlouho. Je čtvrtka dubna. Pořád ještě nemáme hotovou koupelnu ani střechu, ale i tak jsem spokojená. Dům jsme kupovali na přelomu listopadu a prosince. Prohlídka byla koncem září a pršelo. I když zvonička za plotem vypadala pochmurně a v kombinaci s kapličkou jen pár metrů od našich vrat to tu spíše připomínalo hrobníkův dům, já se zamilovala.
Spousta lidí kterým jsem dům na fotkách realitky ukazovala řekla nic moc, ale já se modlila aby to klaplo. Já už se tu totiž viděla. S kávou, knížkou a kočárkem, jak sedím na terase a užívám si první sluneční paprsky. Ok! Nesedím na terase, protože jsou tam vyskládané tašky a kočárek jsem nechala pod pergolou ve stínu zatím co já sedím na schodech u branky kde na mě praží sluníčko a píšu tenhle článek. Ale mám tady tu kávu a taky knížku, kterou jsem ještě neotevřela.
Je tu ještě spousta práce, ale když svítí sluníčko tak se hnedka zdá všechno lehčí. V tuhle chvíli se pokládá dlažba v koupelně a ačkoliv bych měla být naštvaná, že nám chybí dva balíky obkladů a tím se to zase protáhne, tak nejsem. Je to naše! Můžeme si to tu udělat podle svého a nikdo nám do toho nebude moct kecat. No, budou nám do toho kecat, ale my si to stejně uděláme podle sebe. Stejně jako to bylo s koupelnou. Vana byla jasné rozhodnutí už na začátku hledání domu. Nejenom, že konečně budu moct vyzkoušet všechny ty nasyslené pěny do koupele, ale taky kvůli miminku. Každý druhý den napouštět vaničku, pak jí vylívat a vymývat je otravné.
Je tu spousta práce, ale já jsem snílek a už teď si živě představuji chvíli kdy si pustíme video, které průběžně natáčím a budeme si říkat "To snad ani není možné, že to tady vypadalo takhle".
A abych neukazovala jen fotky před rekonstrukcí tak tu mám i fotku koupelny hned po poslední zadělané spáře. To bylo v dubnu. V současné chvíli stále nemáme zrcadlo, zásuvky ani světla, pračka nakonec neprošla futry a tak ji mám v garáži, ale jsem neuvěřitelně šťastná a tuhle koupelnu miluju. Dlaždice vybral Lukáš a je v barvách koupelny jakou jsme měli na první společné dovolené. Slibuji, že až to bude kompletní podělím se o další fotky.
No teda! Tak tomu říkám proměna. Klobouk dolů. :) Naše koupelna ještě nedávno vypadala dost podobně jako ta původní. Taky jsme se ji nakonec rozhodli zrekonstruovat a dopadlo to lépe, než jsem čekala. Ještě to ale není úplně hotové. Pořád mi tam chybí nějaké koupelnové doplňky Vidím to ale tak, že právě ty nejspíš brzy dokoupím a bude to komplet. :)
OdpovědětVymazat