Vítejte po dlouhé době u hromady písmenek. Tentokrát to bude přepis jednotlivých postů z Instagramu, který ne všichni mají a byli by tak ochuzeni o můj cestovatelský skvost v podobě psaného slova. Připravte se, začínáme!
Na stezce den první 😎 part 1.
Jak moc jsem se těšila, stejnou měrou jsem byla i nervózní. Usnula jsem v jednu, vstávala ve tři abych stihla vlak z hlaváku do Chebu a z Chebu do Rehau. Do poslední minuty to byl nervák zda ten přestup vyjde. Vyšel! Jednou hurá výlukám a zpožděním!🚄🚃
To jak velkej přešlap byla cesta z Rehau se ukázalo záhy. Drahé O2 nezklamalo a data nešlapala, off mapy se odmítaly otevřít. Šla jsem podle taháku ofocených ulic jak mi to ještě doma ukázala navigace. 🗺️ Za deset minut už se z toho nešlo vymotat ani s radou místních.
Nenásledovat jediného pána se psem co vypadal na stezkaře se ukázalo jako špatnej nápad. Po dvou hodinách motání a stále nefungujících map jsem narazila na soubor pár domů a nějaké dílny. Na parkovišti stálo auto s českou SPZ a já byla zachráněna. Zachránci se seběhli cestu našli a nakonec mě na startovní bod skoro až dovezli.
Nedaleko nejzápadnějšího bodu potkám pána se psem, kterého jsem předtím mylně považovala za německého stezkaře. Prý se taky motal ulicemi, ale měl štěstí. No.. jak se to vezme, stezka mu ještě pořádně nezačala a on musí jet zpět domů, prý se něco pokazilo.
Na nejzápadnějším bodu je to jako na Václaváku, fakt nekecám! Potkala jsem tam bezmála 50 lidí, stezkaře dva, spoustu cyklistů a pak lidi jen tak na výletě. Rychle dělám fotku, otevírám box, dávám si první razítko a beru předposlední pohled. Posílám TA Milence SMS o stavu pohledů a pak už vyrážím směr Aš.
*Poslední tři fotky zobrazují jak jsem měla jít, kam jsem došla a odkud mě pán dovezl autem k Mostu Evropy.
Asi si to nepřečtou, ale posílám velké děkuji!💚
Na stezce den první 😎 part 2.
Po cestě do Krásné se ještě trochu zamotám, protože telefon si pořád myslí, že je v Německu. Cesta vede po rozpáleném, rozteklém asfaltu a těch 15 kilo na zádech mě tlačí do silnice. Během cesty se "předbíháme" s jedním stezkařem, ale rozhovor nezapředeme. Mám za sebou už 13h cesty, dvě sušenky a litr vody, která začíná teplat. Dělá se mi zle z hladu a tak hledám cestu k nejbližšímu jídlu.🍔
Zajdu v Krásné do Penzionu-Restaurace Sokolovna, kde znovu potkávám některé lidi z NZB. Dávám ledovou malinovku a kuřecí prsa se smetanovo nivovou omáčkou. Bože! Fantazie! 🤤.
Blouděním jsem ztratila dost času a tak se ptám na ubytko, mají poslední pokoj, ale potřebují tam přestěhovat jiné hosty a já bych pak dostala ten jejich původní. Rodina tam ale není a já se rozhodnu jít do Aše kde seženu poslední volný pokoj v Hotelu u Radnice.
Původním plánem bylo spát u Vernéřova ve stanu, ale jsem utahaná, zpocená, začínají mě bolet plosky nohou a navíc je po 17h a rozhledna Háj je už podle Google zavřená. Dojdu na pokoj, sundám fialové monstrum a začnu ohledávat škody po prvním dnu. Páře se mi nové tričko, mám odřeniny od bederního pásu a jako třešnička na dortu se mi rozpadají boty. Přední část pod vložkou se celá zvlnila a drolí se. Vložka do bot připomíná Himálaje. Zavolám rodině, Adélka chce abych přijela za ní, že chce stanovat a jet na výlet. Nejsem stýskací, ale tohle mě rozhodí a opláču to.
Zalezu do postele už v osm a snažím se naplánovat další den. Nakonec to nechám na ráno a jdu spát. Podle telefonu jsem dneska ušla 20km, což není moc, ale když vezmu v úvahu trasu, počasí a taky jen čistý čas, tak jsem celkem spokojená.
Fotky: Zaniklá vesnice Újezd, památník obětem první světové války, hřbitov, útulna ve Štítarech a taky moje Himaláje.
Na stezce den druhý 😎 part 1.
Vstanu v 7️⃣s tím, že v 8️⃣ vyrazím, ale nic se nemá plánovat. Dám si ☕, tyčinku a googlim nejbližší sport. Potřebuji vložky do bot. Podle vyhledávače v Aši nic není, mám jet do Chebu kde je Sportisimo. Provizorně vystelu kritické místo 🧻 a doufám, že místní mi poradí nějakou ukrytou prodejnu kde je seženu. U hotelu potkávám několik lidí, ale prý mám smůlu.
Vyrážím na rozhlednu. Boky odřené od bederního pásu zázrakem nebolí. Cesta je v pohodě, jen závěrečný kopec je zase jako ty Himálaje a toaleťák na můj problém nestačí. Je teprve 9️⃣ a už je 27°C. Pod rozhlednou potkám kluka ze včera, který ani dneska není mluvný a tak to vzdávám. Vyběhnu nahoru, udělám fotky, dojmu se nad výhledem a za odměnu si vypiju energeťák, který táhnu už z Prahy. Měl mě nakopnout po nekonečné cestě 🚃, ale být ztracená v Německu a umět jen "Danke, setzt euch" je nakopávač sám o sobě. Nemám na něj chuť, ale nechci aby zteplal a hlavně je to mínus pár gramů.
Povídám si s paní od Plzně a její dcerou a pomocí překladače (který konečně funguje) poradím paní z Německa kde najde památník. Stydím se, že prd vydržím, paní odhaduji na 60 let a jede na kole, na normálním! ne elektro🚴. U rozhledny zůstanu hodinu, je vedro, mně se motá hlava a je mi na zvracení. Jdu zpátky do Aše. Míjím holčičku na kole za níž běží maminka a křičí "hlavně pána nepřejeď". Je to poprvé co byla moje výrazně prostorově řešená horní část těla úplně přehlédnuta. Paní se omlouvá, já se směju a přeju jí hezký den.
Mířím do infa pro razítko a pohledy- musím dorovnat ty ztracené gramy z energeťáku. Slečny jsou moc milé, nabídnou mi doplnění vody a dobití telefonu. Pokračuju na nádraží. Chci popojet vlakem směr Luby, vyhnu se tak dalšímu přechodu Německa a při přestupu v Chebu můžu skočit do Sportisima. V Tescu kupuji pití, rohlíky a za zálohu 50kč si půjčuju klíč od WC, nikde už ale nepsali, že záloha je nevratná. No nic. Nejdražší čůrání mám za sebou.
V apce cinká upozornění o zpoždění vlaku a mně je jasné, že Sportisimo nestihnu. Vedle je drogerka Teta kde najdu slabé parfémované vložky v balení po třech párech. Není to ideální, ale beru co je. Cpu je do bot a hned je to lepší..
Na stezce den 2 😎 part 2
Ve 🚃 potkám stezkařku v tričku "Může jít každý". Je na konci cesty, obešla to celé. Na dnešek spala u TA kam jsem měla dojít včera i já. Posteskla si, že na NZB nejsou pohledy. Mrzí mě to. Však mi včera TA Milenka psala, že tam manžel večer nějaké donese. Svezeme se spolu do Chebu, tam se naše cesty dělí. Ona jede domů, já do Lubů u Chebu a odtud na Vysoký kámen.
Hned u nádraží si potvrdím, že Google mapy jsou totálně mimo. Podle turistické značky mám jít doprava podle Google doleva. Kašlu na to, jdu po značkách. Cesta vede kolem zaniklého zámku, 400 let staré lípy a obrovských bolševníků. Všude je ticho a každou chvílí se dojímám nad krásou lesa a výhledů.
Přemýšlím kde budu spát. U Vysokého kamene má být místo na ⛺. Chci ale záložní plán kdyby bylo místo zabrané. Na vyhlídce potkávám staršího pána, který nejde přímo stezku, ale má za sebou za 3 dny 70km. Vyfotím ho ať má důkaz pro rodinu. Povídáme si o stezkách, 🐺 a 🐻. Včera prý spal na Špičáku kam dorazila parta nadšenců sledovat polární záři a perseidy🌌. On prý neviděl nic. Pán prohlásí, že bude spát nahoře na kameni, ale pak si to rozmyslí a odchází směrem ze kterého jsem přišla.
Kochám se výhledem na který jsem se tolik těšila. Nikdo jiný tu není. Uvažuji zda zůstanu na západ slunce nebo mám jít hledat plácek na stan. Volím druhou možnost a pak to přijde! Podle sloganu stezky "Nahoru můžeš, dolů musíš" - Lezu dolů. Dělám dlouhý krok, předkloním se, zapíchnu hole a jdu levou nohou. Najednou mi vypne pravé koleno a já letím🦅. Díky zapíchnutým hůlkám se nepřeklopím a nesjedu dolů po kamenech a borůvčí. Vlastně si jen přisednu nohu. Jsem zklamaná, že už tu není ten pán. Mohl vidět padat hvězdu 🌠v kategorii "Nešika Stezky".
Místo 🏕️ nenecházím a kromě meteo výstrahy o noční bouřce přichází i skupinka, která na stezkaře opravdu nevypadá - topíky, pantoflíčky, láhve s alkoholem a kluci táhnoucí zapnutý reprák. Konec klidu, tady bude mejdan..
Na stezce den 2 🤦part 3
Oprašuji možnost ubytování. Najdu penzion Krista v Kraslicích, check in je do 20h a už je 19h , cesta je na 2 hodiny. Snažím se sehnat taxi, číslo nikdo nebere. Volám do penzionu, ptám se na možnost přijít později. Paní je milá a prý to není problém. Startuji mapy a doslova letím s větrem o závod.
Mám skvělý čas až do chvíle kdy vlezu do dalšího lesa. Místo cesty tu jsou jen 50cm hluboké vyjeté koleje po těžké technice ve kterých se špatně jde. Zkouším to po prostředku a to se mi vymstí. Hlína se utrhne a já padám. Znova si přisedám levou nohu a ta okamžitě otéká. Přemýšlím zda mě v porodnici nevyměnili, u nás se zásadně "lámou" nohy pravé! Bolí to jako čert a jak z filmovýho propadáku - jsem bez signálu. Hlavní je zachovat paniku "bože já tu umřu!" 😆
Hrabu se na nohy, cesta je značená kolmo, ale vlastně se 300 metrů řítím borůvčím a popadaným klestím. Zavětřili mě kloši a já dumám, zda je to ještě Stezka Českem nebo už Cesta Peklem. Zároveň ale už teď vím, jak skvělý historky z toho budou.
Chytám signál a píšu prosbu na skupinu Stezky zda není někdo poblíž s autem a neodvezl mě z rozcestí protože noha bolí a já ztracím rychlost. Někdo radí zavolat na ubytko, někdo TA Zinu, jiní radí stopovat. Na stopování trochu i spoléhám, ale musím říct, že aut jsem ten den viděla sakra málo.. a najednou se uprostřed ničeho objeví "rodinka" se 🐶. Paní ho drží a já jí pobízím "jestli má pejsek hlad tak ho pusťte, stejně tu umřu😆".
Paní je zlatá, okamžitě mi nabízí odvoz, pán mi chce vzít batoh, s díky odmítám, jeho váha mě tlačí dopředu. Vím, že když ho sundám, tak si tělo řekne "dobrý můžu vypnout" a už neudělám ani krok. Nejlepší je malý klučík. Chytá se mě za ruku a ukazuje svoje bolístka. Jsou zlatí všichni, klučík mi svou bezprostředností připomíná Adélku. V autě si s paní vyměňujeme vtipné historky s dětmi a já brečím smíchy.
Na ubytování dorazím těsně před devátou. Dostávám poslední volný pokoj s číslem 7 který je úplně nahoře po schodech😆.
Na stezce den 2 😞part 4
Dopajdám do pokoje. Šťastná jak blecha. V koupelně je 🛁 a já mám vánoce. Sice nejsem tým vana, ale dneska si ji dám. Shodím boty, ponožky a vyděsím se. Otok není tak velký, ale přes celou patu mám obrovský puchýř! Do téhle chvíle jsem o něm neměla tušení nic mě nedřelo.
Vykoupu se, vyklepu kloše a přeperu prádlo, které je ve finále míň zaprasený než jsem byla já.
Balím nohu do mokrého ručníku, mažu puchýře a koukám se na Sběratelé kostí. Než se padnu do postele začne pršet... Jsem ráda, že usínám v teple a suchu.
Telefon ukazuje necelých 27km. Jsem orvaná jak borůvka, ale jsem na sebe fakt hrdá. Sice neustále bloudím, padám jak 🍐, ale že ujdu a upajdám 27km ve 30°C s 15kg na zádech jsem si nemyslela.
Před usnutím koukám na komentáře ve skupině, kde skáčou dotazy zda je volání o pomoc aktuální a jiná paní nabízí odvoz k lékaři. Jsem opravdu dojatá, kolik lidí nabídne cizímu nemehlu na stezce pomoc 💚
Třetí den na stezce je prý kritický. Pro mě je to konečná. Ač mi otok přes noc zmizel, tak na nohu skoro nedošlápnu. Během snídaně si najdu spoj domů. Na nádraží je to z penzionu 850m to je míň než chodím každé ráno z domu na vlak do práce. Přesto tuhle cestu na cca 10 minut lezu skoro 40 minut a vlak málem nestihnu!
Během přestupu v Sokolově si nadávám jaká jsem padavka. Moje sebemrskačství se prohloubí když narazím na příspěvek o Báře, která v dubnu přišla o nohu a teď zdolává první kilometry na stezce o berlích!! Chápete to? Ne s protézou ale s berlema!! Neskutečná frajerka!
Ač jsem na sebe naštvaná tak se nechci vzdát. Zatím je mi jedinou útěchou, že se až do konce týdne zkazí počasí a bude pršet (viz. foto z radaru). Už ve vlaku hledám jiné boty a taky ubytování. Chci se na stezku ještě letos vrátit. Tentokrát to zkusím podle původního plánu od ubytka k ubytku. Batoh max 7 kilo. Já se na ten Klínovec dostanu i kdyby to mělo být po čtyřech 💪🦵
