středa 1. února 2017

Skoč, křídla roztáhneš cestou!

Nedávno jsem na instagramu zahlédla fotku s textem "Skoč, křídla roztáhneš cestou!" Vždycky mě tyhle motta spíš jen míjela. Mám ráda svou komfortní zónu a když něco chci většinou si ji jen o maličko upravím aby nová výzva a zkušenost do ni tak nějak zapadla jako dílek puzzle. 


Už delší dobu jsem do práce chodila zpruzelá. Po Vánočním maratonu mi zkrátka ty dva státem přiznané dny volna přijdou sakra málo. Začala jsem mít averzi na cvaknutí a následné vrznutí dveří do prodejny. Patřím mezi lidi, kteří neumí maskovat své nálady. Neumím se přetvařovat. Nedokážu se uměle usmívat na někoho, kdo se v jedné minutě třikrát u toho samého prstýnku zeptá jestli je to stříbro. Zkrátka když odpovím ano, tak se to za dvacet vteřin nezmění. Nejsem Ježíš, takže nedělám ze stříbra zlato jako on dělal z vody víno. Jednoduše řečeno už jsem nemohla vydržet sama se sebou, byla jsem na facku a potřebovala jsem změnit prostředí. 

Zrovna v tu dobu mi přistál ve schránce mail a já se rozhodla skočit. Vystoupit z komfortní zóny v podobě jistého zaměstnání vzdáleného deset minut vlakem i autobusem. V tuhle chvíli sedím ve vlaku a jedu do svého nového zaměstnání. Netuším, zda to v novém prostředí zvládnu, jak mi sedne kolektiv a ani jestli budu vyhovovat představám zaměstnavatele, ale skočila jsem. Jsem nervózní ale moc se těším. Je to práce s kosmetikou a to jsem přece chtěla.

Tak mi držte palce a nezapadněte sněhem!

1 komentář:

Děkuji za každý Váš komentář..