Hlasité ticho

Přijmu hovor a s radostí v hlase pozdravím. Chvilku poslouchám – nerozumím – doufám, že jde o omyl nebo hodně dementní vtip – nechci rozumět a ani věřit, ale podle chování volajícího je mi jasné, že je to pravda. Od té chvíle nevnímám volajícího ani řvoucí rádio. Kolem mě se tvoří neviditelná bublina plná zoufalství, myšlenek, otázek a nesnesitelně hlasitého ticha. Věci kolem mizí a zůstává jen velká bolest.

Hodiny sedím na koberci a prožívám záchvaty hysterického pláče, ale nic se nemění. Nepřichází úleva ani ticho nemizí. Pouštím rádio naplno, ale stejně je kolem prázdno a ticho jako by Vás někdo šoupl na samotku. Po několika hodinách mě třeští hlava a mám pocit, že začnu lézt po stěně nebo si ukoušu nohu jako krysa, kterou vědec zavřel do prázdné krabice, aby zjistil jak se bude chovat. Krysa zešílela a já k tomu nemám daleko.

Na samotku proniká mamka s voláním na večeři. Jídlo! Kdo v tuhle chvíli myslí na jídlo? Já mám žaludek na vodě a klepou se mi ruce. Nevím, zda už jsou naši za ta léta otlučeni zkušenostmi nebo to prostě jen tak neprožívají.

Celou noc nespím a minuty se neuvěřitelně vlečou. Ráno mám oči opuchlé a červené, že by mi je záviděl angorák i upírka Bella. Zamaskovat to nijak extra nejde a všichni se ptají co se děje. Při každém vysvětlování znovu pláču, a ač ostatní utěšují, nijak míň to nebolí. V práci se snažím fungovat a celkem se i daří. Návratem domů začíná opět ponorka a hlasité ticho. V noci sice usínám, ale noční můry mi dělají společnost.

Nejtěžší zkouška teprve přijde v pátek. Černé šaty jsou připravené a květiny objednané. Pátkem skončí naděje, že tohle vše je jen zlý sen. Zůstanou jen vzpomínky a velké prázdno po milovaném člověku.

Lidé kolem říkají „To je život“. Je, ale pěkně na .....