Roxette v Praze

Asi málokomu uteklo, že jsem byla na koncertu švédské skupiny Roxette. Zaspamovala jsem tím totiž veškeré sociální sítě, které vlastním. Roxette jsou prostě moje srdcová záležitost. Vyrůstala jsem na jejich písničkách stejně jako na skupině Lunetic, jen s tím rozdílem, že když si pustím Roxette dnes tak se nesetkám se zděšeným zíráním okolí.

Na jejich koncert jsem chtěla jít už v roce 2011 bohužel mi to tenkrát nevyšlo a když jsem zjistila, že tu budou zas neváhala jsem ani chvilku a rovnou tak vznikl i dárek pro mou starší sestru k narozeninám. Moje sestra je vlastně strůjcem mé lásky k nim a já jsem jí chtěla dopřát vidět její oblíbenou skupinu s odstupem času. Byla na nich už v roce 1993 a mačkala se v první řadě pod pódiem tak, že než duo vylezlo na pódium a zahájilo svou show sestra se sesunula k zemi, takže jí záchranka musela chvilku křísit. Tentokrát jsem nám zajistila poslední řadu pod střechou O2 areny a vůbec výběru míst nelituji. 

Na koncert jsem slyšela spoustu ohlasů. Pochvalných i pomluvných. Spousta lidí odsoudila nejen scénu, nazvučení ale i samotný výkon. Sto lidí sto chutí. Viděla jsem pár videí z hlediště u pódia i z prostoru stání a musím, říct, že zvuk je zvláštní, ale mě nahoře pod střechou vedle zpívajících spolusedících a pod návalem euforie z toho, že je vidím ten zvuk nijak divný nepřišel. Sedící Marie mi nevadila, vím, že je po vážné nemoci (nádor na mozku) a že po léčbě téměř nebo snad vůbec na jedno oko nevidí, má problém s rovnováhou a je vlastně velký zázrak že mluví, takže jestli jí to někde ujelo nebo jí nestačil dech je mi srdečně jedno. Konec konců ujede to i zpěvákům a zpěvačkám o polovinu mladším aniž by za to mohla nějaká nemoc.



 A co se týče scény, tak mi přišla v pořádku. Marie seděla celou dobu, takže nějaká zběsilá kulisa by se snad ani nehodila. Koncert trval něco málo přes hodinu a půl a uteklo to neuvěřitelně rychle. Klidně bych ještě zůstala a poslouchala další dvě hodiny.