středa 15. března 2017

Jak jsem fotila Airsoft v promočených botách

V pátečním videu o Úspěších a průšvizích jsem Vám ukázala několik fotek z Airsoftového cvičení. Tohle označení není tak úplně správné jak mi sdělil přítel. Správně se jednalo o vyžádané cvičení s co největší podobností (samozřejmě ne o zcela totožné) cvičení ve Vojenském výcvikovém středisku Vyškov, ale podle mě, v tom stejně většina čtenářů, žádný rozdíl vidět nebude.


Cvičení vedl můj přítel, který je nejenom jedním z prvních vln kdo v České republice airsoft hrál, ale hlavně je to voják z povolání. Myslí tedy po většinu času zeleně, i když nevím co si pod tímto termínem většina lidí představuje. Pro mě to znamená fakt, že nejoblíbenější barva je zelená, na téměř každé fotce signalizuje rukou Jambo (což je z filmu 13 hodin: tajní vojáci z Benghází a jde o poznávací znamení že dotyční "kopou za stejný tým"), po bytě v jednom kuse běhá s kvérem a při rozbalování balíčku s nočním viděním má pulz rychlejší než já při koupě nové paletky od Urban Decay. 


Jeho koníček mu neberu. Já mám svůj blog a youtube. Já si pořídila pro lepší kvalitu foťák on si koupil vestu. Oboje je to v přibližně stejné cenové relaci. On sleduje má videa, já se ráda kouknu na fotky z akce. Já ho po drogeriích a parfumeriích netahám, on mě donutil a zároveň podplatil (slíbenou večeří) abych šla to jejich cvičení nafotit. 



Moc se mi nechtělo i když jsem to slíbila. Bylo 18 února bylo šest ráno a já musela vstávat i přesto, že jsem se čtyři hodiny zpět vrátila z plesu, kde jsem trpěla ve vysokých podpatcích. Celé se to odehrávalo na Hořalce (areál bývalé podnikové rekreace), která je k těmto účelům celkem oblíbená. Já se spíše modlila aby mi něco nespadlo na hlavu nebo se někam nepropadla. 




Cílem cvičení bylo sehrání všech členů jak takticky tak i týmově k čemuž mělo přispět jejich sáhnutí na dno. Dále předat zkušenosti jak v taktice tak i radiokomunikaci, které přítel nasbíral za několik let hraní airsoftu a několik měsíců  tvrdého výcviku ve Vyškově, a to vše pod neustálým psychickým i fyzickým nátlakem což má údajně za následek zapamatování si všech částí výcviku. 




Zatím co tým trénoval souhru, střelbu, rozdělávání ohně, stavbu přístřešku, budování zákopu, útok v zastavené oblasti nebo přesun přes překážku jsem přemýšlela, co kluky, kteří buď ještě studují nebo už své zaměstnání dávno mají, vede k tomu, že se dobrovolně plazí sněhem, dělají kliky nebo sedy lehy se zátěží v podobě klády a to neustále dokola, že i mě už to unavovalo a to jsem jen stála za foťákem. Z velké části je to pro mě asi stejně nepochopitelné jako pro většinu z nich by bylo nepochopitelné moje povídání do foťáku o kosmetice. 




Chvílema jsem kluky přímo litovala. na některých bylo postupem času vidět, že toho mají už opravdu dost. Do nekonečna opakovat to stejné v promočených maskáčích v mínusových teplotách a to zcela dobrovolně. Já se sněhem plazit nemusela ani jsem nedělala kliky s kládou na zádech a přesto jsem byla už dost nahlodaná z faktu, že několik hodin stojím v promočených botách, mrznu a jsem nevyspalá. Byla jsem ze srdce vděčná za chvíle, kdy jsem jako fotograf měla pauzy, mohla se vzdálit a alespoň si ulevit pláčem.




Nejsem přesvědčená, že se podobné akce ještě někdy zúčastním, ale pokud budu zase uplacena, tak doufám, že tentokrát budu lépe připravena.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za každý Váš komentář..