středa 28. března 2018

Koupíme si dům

Vždycky mě bavilo sledovat a číst videa a články o bydlení. Pokaždé jsem si v hlavě představovala jak bych své bydlení zařídila já, kterým stylem bych se inspirovala a co všechno bych si v domečku vylepšila. Právě teď se tohle téma stalo aktuálním a tak jsem se rozhodla o něco málo podělit i tady. 


Ještě jsem neměla ani občanku a věděla jsem, že jestli něco nechci, tak je to bydlet v bytovce, paneláku nebo dvougeneračním domku. Babička bydlela v bytovce, sestra bydlí v paneláku i přítel měl byt na vesnici. Ať je to byt ve městě nebo na vesnici, ať máte sousedů dvacet nebo jen pět, vždycky je přes zdi všechno slyšet a v soukromí si ani neprdnete (to vždy říkala moje babička). 


Donedávna jsem bydlela u rodičů. Měla k dispozici ložnici, obývací pokoj a šatnu. Dalo by se říct, že jsem obývala celé horní patro, krom jednoho pokoje, který patří bráchovi. Společnou jsem měla jen kuchyň a koupelnu. Většinu času jsem trávila mimo domov ať už v práci, u přítele nebo na cestách. Svoje bydlení jsem až tolik nepotřebovala a hlavně ani nehledala. Děda mi totiž odkázal chatu, která je celoročně obyvatelná a tak jsem si říkala, že se tam jednou přestěhuji. Chatu momentálně využívá babička, která tam má věcné břemeno dožití a ačkoliv už je z velké části odkázaná na pomoc druhého tak nechce o přestěhování k nám ani slyšet. Nikdy mi to nevadilo, její citové pouto chápu. Jako problém se to ale projevilo ve chvíli kdy jsem otěhotněla.


Slavili jsme první výročí když jsem příteli oznamovala, že budeme tři. O společném bydlení jsme do budoucna mluvili, ale vždy ve spojitosti s již zmíněnou chatou. Jenže teď jsem byla těhotná, babička odmítla jakékoliv stavební úpravy, které jsou už za ta léta nutné a celkově o mém nastěhovaní nechtěla ani slyšet. Je to zkrátka "radost" když jste majitel nemovitosti, platíte daň, pojistku, elektřinu a nakonec nemáte do svého domu ani přístup, protože Vám babička sebere klíče a vyhrožuje přivoláním policie. Staří je zkrátka těžké a já se ve svém stavu nehodlala hádat o "blbý" barák. 

U přítele v bytě jsme zůstat nemohli. Pro jednoho to byl byt značka ideál. Pro dva už moc ne. Měla jsem své dvě poličky u něj ve skříni a ložnice byla tak malá, že si nemohl dovolit ani noční stolky. Postýlka, kočárek, přebalovací pult nic z toho by se tam zkrátka nevešlo a tak bylo jasné, že musíme začít řešit bydlení. 

Ani jednoho z nás na jedinou vteřinu nenapadlo hledat větší byt. Chtěli jsme něco vlastního a samostatného. V červnu si přítel z bytu odstěhoval poslední věci k nám aby jsme bydleli alespoň spolu a předal klíče od bytu. Už po pár dnech se ale ukázalo, že takhle to opravdu fungovat nebude a musíme do vlastního. Ne za pět let ne za rok ale co nejdřív.


Na nemocenské jsem měla spoustu času. Na stránkách s realitami jsem byla téměř 24/7 a neustále kontrolovala zda se neobjevilo něco jiného lepšího nebo levnějšího. Studovala jsem hypotéky a půjčky a ze všeho mi šla hlava kolem. Původně jsme chtěli koupit chatu protože bývají cenově dostupnější, ale ve finále se ukázalo, že na rekreační objekt se neposkytuje tak vysoká hypotéka a tak počáteční vklad z naší strany by musel být mnohem vyšší. Nevím tedy jestli je to celoplošně ale u nás to tak bylo.

Bylo by asi taky dobré říct, jaká byla naše kritéria ať pak vidíte z čeho jsme museli "slevit" a co jsem třeba naopak získali jako bonus. 

Samostatně stojící dům nebo chata kolem dvou milionů, dál od hlavní silnice se zahradou s počtem pokojů čtyři a více abych mohla mít i svou místnost na natáčení a v případě dalšího dítěte se pak dala proměnit v dětský pokoj. 
Nemovitost ve velmi dobrém stavu nebo po rekonstrukci (voda v plastu, elektřina v mědi a nejlépe s plastovými okny) aby jsme nemuseli dlouze rekonstruovat a zbylo víc financí na zařízení domu. 
Vytápění domu prostřednictvím tuhých paliv, kanalizace (spousta nemovitostí byla ještě se suchým nebo chemickým WC) koupelna s vanou a samostatné WC (ale tyhle dvě věci jsou pro nás bonus navíc). 
Občanská vybavenost (alespoň nějaká samoobsluha) a doprava (pro mě nejlépe vlak, rozumějte ne motoráček kvůli kočárku).


Asi je Vám jasné, že jsme dům nenašli za týden. Byla to dlouhá cesta, ale ne tak zdaleka dlouhá jako bylo to papírování kolem. O tom si povíme ale později. Příště Vám ukážu fotografie domů, které jsme zařadili do výběru a povím Vám o tom jak probíhali prohlídky. 



2 komentáře:

  1. Já když koukám na ceny i hloupých pronájmů, tak si říkám, že snad napořád budu bydlet doma u maminky. Popravdě mě by asi ani byt nevadil, ale záleží jak kde, jak velký a počet sousedů no, nejsem zrovna lidumil.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za každý Váš komentář..