pondělí 1. dubna 2013

Paříž, část první


Duben 2008
„První výplata se má propít“ říkal můj starší bratr. Já svoji první výplatu investovala do splnění svého snu.

Období 2000 – 2003
Miluji film Výlet do Paříže se sestrami Olsenovými a místo poskakování na diskotékách poslouchám desky Edith Piaf. Sním o kariéře v cestovním ruchu a šprtám se francouzštinu.



Období 2003 - 2007
Navštěvuji obchodní akademii a mým nejoblíbenějším předmětem je cestovní ruch. Mám dva povinné jazyky (angličtina, němčina) a nezvládám pořádně ani jeden. Sen o kariéře delegátky mizí v dálkách a jediné co francouzsky umím je „mersí“ „ž tém“ a „orevuár“.

27. dubna 2008
Můj první cestovatelský počin bez dohledu rodičů. Sedím v autobuse Student Agency vedle kamaráda Lukáše a vnitřně se klepu. Poprvé mě na dovolené nebude mamka „držet za ruku“ nepostará se o nás žádný delegát, vše je jen na nás dvou.
 Lukáš zajistil ubytování a načrtl program, s nímž mě během 14 hodin dlouhé jízdy seznamuje. Taky se snažím dozvědět něco o něm samotném. Jsem dobrodruh a mého společníka jsem před nasednutím do autobusu viděla celkem dvakrát a to vždy na diskotéce.

28. dubna 2008
Zůstáváme stát s taškou a báglem na chodníku uprostřed Paříže a netušíme kudy jít. Bus zastavil jinde a otřásl pevnými základy plánu. Bloudíme přes tři hodiny, koupíme mapu, propadneme zoufalství (hlavně zhýčkaná Verunka) a pak konečně najdeme náš Hostel.
 Je čas na oběd a recepční nám vysvětluje, že pokoj dostaneme až za osm hodin. Hodíme mu tašky. Sbalím mapu a poháněná vztekem, zoufalstvím a strachem táhnu Lukáše za ruku. První zastávkou, kam se dostaneme i bez metra a je to nedaleko Hostelu je hřbitov Pére Lachaise, kde odpočívá Edith Piaf.


Musím přiznat, že najít ji bylo těžší, než jsem čekala a dost mě zklamalo, jak obyčejný pomník má. 


Mimo Edith je tu pohřbený mimo jiné i Balzac, Chopin, Moliére, Wilde a další. 



Všichni jsou označeni v plánku hřbitova, který je volně přístupný i v tištěné formě. 


 Hluboký dojem ve mně zanechal i pomník obětí Dachau a dalších koncentračních táborů. 






Kdo by věřil, že na hřbitově strávíte přes pět hodin a stejně ho neprojdete celý.



Ze hřbitova, teď už metrem (což je taky kapitola sama pro sebe, možná se zmíním v další části) za hlavním bodem našeho výletu - Eifelovou věží.


2 komentáře:

  1. Hezký článek. Paříž má rozhodně svoje kouzlo, taky jsem párkrát navštívila..Ale pořád nevím, co si myslet o Francouzích, zdají se trochu nepřístupní :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi jak kteří. Narazila jsem v kavárně na pána, který odmítal mluvit jinak než francouzsky a myslím, že nás v jednu chvíli i urážel a posílal pryč z kavárny. Ale třeba po cestě na hřbitov nás sám od sebe jeden mladý kluk zastavil a ukazoval nám na mapě jak se kam dostaneme. Ono je to asi jen o přístupu. Buď chci být milej a pomáhat a nebo budu nepříjemný a odtažitý.

      Vymazat

Děkuji za každý Váš komentář..